V pátek začala olympijáda a já jsem 5 týdnů po operaci levého kolene. Mému novému přednímu křížovému vazu se daří zřejmě velmi dobře, protože rekonvalescence probíhá bez potíží, otoků či výraznějších bolestí. Bylo to ale 5 perných týdnů, rehabilitace probíjící od 1. dne po operaci je opravdu dřina. První dva týdny jsem chodila o berlích s zátěží do 20 kg. V reálu to znamená, že když vám při chůzi pod chodilo někdo položí dlaň, musíte ji přejít s takovou lehkostí, že dotyčný nesmí cítit bolest. Pak jsem začala zvyšovat zátěž a 25. ledna odložila berle úplně a od té doby chodím pouze po svých. Okamžitě po odložení berlí, tedy v polovině 3. týdne po operaci, jsem odcestovala na týdenní rehabilitační pobyt do specializovaního fyzioterapeutického centra u Innsbrucku, kde mají vytvořené speciální rehabilitační programy právě pro vrcholové sjezdaře. Celou rehabilitaci jsem si hradila z vlastních prostředků a byla opravdu drahá, ale stálo to za to. 6 hodin denně jsme spolu se specialisty pracovali na koleně. V programu pokračujeme spolu s mým fyzioterapeutem i po návratu domů s tím, že se postupem času zvyšuje zátěž, případně délka zátěže, nikoliv však intenzita. Na intenzitě a dynamice budu moc přidat až po uplynutí 6 týdnů od operace. Organizačně je to všechno dost náročné, protože časový rozsah jednotlivých procedur a cvičení, které poskytuje český systém zdravotnictví ani náhodou nestačí. Musím si proto většinu věcí zařizovat po vlastní linii, většinou za pomoci svých sponzorů. Rehabilitační program se momentálně skládá: 2x denně práce s fyzioterapeutem (část v Hornické nemocnici v Karviné, část doma - celkem 1,5 hodiny denně), hodinu denně se věnuji balančním cvičením, 30´denně jízda na rotopedu se zátěží dnes 100W, posilovna 1 hodina (na legpressu momentálně zvedám v sériích po 20 opakováních 70kg) 1,5hodiny denně plavání a cvičení v bazénu (část v rámci rehabilitace v Hornické nemocnici, část po vlastní linii) a v rámci rehabilitace v nemocnici absolvuji ještě elektroléčbu. Když to sečtu i s přesuny a časovými prodlevami, je to skoro od rána do večera a na druhý den znovu... ale stojí to za to, posuny k lepšímu jsou velké. Když mě potkáte na ulici a nebudu mít zrovna ortézu (kterou už příliš nenosím), jen s těží poznáte, které koleno to je. Přesto cesta k cíli je ještě dlouhá a bolestivá.